Mix všeho

"...Byl to velmi rafinovaný rys. Navštěvoval naše polesí pravidelně. Bohužel, nepřicházel tudy, kudy jsem počítal, ale o hodně výše, a zpět se vracel docela spodem, kolem luk. Vždycky na mě vyzrál. Bylo až neuvěřitelné, jak opatrně si počínal. Jeho zrak a sluch mi připadaly jistější než radar..."

K nejtajemnějším šelmám naší přírody patří rys ostrovid. S každým tajemnem však zpravidla ruku v ruce chodí pověra. Rys proto bývá podezříván, že skáče na kořist ze stromu, aby jí poté vypil krev po způsobu upírů. Není to víc než myslivecká latina. Zatímco se takhle nasytí lidská fantazie, rys se ve skutečnosti sytí způsobem mnohem prozaičtějším: pracně svou kořist pronásleduje a musí přitom napínat všechny síly a schopnosti, aby si uhájil život, či aby lovem naplnil jeho smysl. Šelma jako predátor nadále zůstává jakýmsi konkurentem člověka a chtě nechtě ji stále vnímáme jako svého druhu démona. Naši představivost to vzrušuje natolik, že láska a nenávist tu planou stejným ohněm. Přitom by byl namístě spíš obdivný respekt...

Zájem o zvířata provází trvalý konflikt mezi odborníky a diletanty. Vzájemně se napadají, dílem za nevědomost, dílem za necitlivost, vyčítají si nepraktičnost nebo fanatismus. Výsledkem je vzájemná nedůvěra a přesvědčení o jediné pravosti vlastního názoru. Lovci připadají ochráncům jako kazisvěti, ochránci lovcům zas jako naivní idealisté, přičemž obě strany proklamují svou lásku k přírodě. Právě rys ostrovid je jedním z konkrétních příkladů tohoto vleklého sporu.

Připustíme-li, že životním smyslem rysa není viset v podobě stažené, vydělané kůže v některé z hájoven, ale lovit, nemůžeme si odmyslet úlohu výchovy rysího mláděte. Cožpak to není podobné, jako u lidí? Jestliže matka vypěstuje v mladém rysovi patřičné sebevědomí, trpělivě ho učí vyvíjet potřebnou rychlost, odhadnout správný okamžik k útoku a pěstovat vytrvalost a cílevědomost, pak má šelma naději, že smysl svého života naplní. Ztratí-li však rysí mládě matku předčasně, zpravidla ztrácí i naději na prosté přežití.

Sotva bychom dospěli k tomuto poznatku, kdybychom se chtěli spolehnout jen na pozorování rysa v přírodě. Prostě proto, že už jen spatřit ho ve volné přírodě můžeme jen šťastnou náhodou. Šelma je tak plachá a smyslově bystrá, že unikne i nejtrpělivějšímu pozorovateli. Koneckonců bývá nejaktivnější především v noci, což je pro pozorovatele značná nevýhoda.

Víc poznatků o rysovi lze získat z chovu v zoologických zahradách. Od zjevných pozorovatelských výhod musíme ale v tomto případě odečíst nevýhody, spočívající v zajetí. To ochuzuje přirozené projevy zvířat. Nemůže-li se projevit a uplatnit složitá soustava vrozených zvířecích instinktů, šelmy podléhají bezcílnému návykovému stereotypu a ztrácejí svou originální identitu. V ostravské ZOO jsme si to ověřovali chovem 95 rysů odchycených v Karpatech. Každý z nich reagoval na zajetí osobitým způsobem, počínaje panickým strachem z člověka a zuřivým odporem k zajetí konče. Některá zvířata si ale na přítomnost člověka brzy zvykla, neútočila a začala klidně přijímat potravu. Chov se úspěšně rozvíjel, ale zvláštní poznatky o rysí povaze přinést nemohl. Těžko si přece myslet, že jedinou potřebou šelmy je jídlo, které navíc získá bez jakéhokoli úsilí a vzrušující aktivity!

"Mláďata formuje dlouhé období sociálního tréninku, nejprve v podobě užšího sepětí s matkou, pak stoupající měrou s jinými mláďaty téhož věku a pohlaví. Sociální hra je silně rozvinutá aktivita, která zahrnuje nácvik sociálních rolí, předstíranou agresi, sexuální praktiky a průzkum okolí..."

O rysí povaze se zkrátka nic nedovíte, pokud šelmu nezastihnete při lovu. Když jsme uměle odchovali dvě rysí mláďata, nechali jsme je dál vyrůstat jen v polozajetí - denně se mohla pohybovat ve volné přírodě. Rysí sourozenci byli od počátku zcela rozliční. Reagovali rozdílně na absenci matky. Jeden byl nanejvýš bojácný, druhý zase spoléhal místo matky na chovatele a učil se útočnosti a strategii lovu na krmných zvířatech, což ho zjevně zajímalo víc než sama kořist. Pokud mu neposkytla vzrušení rychlým únikem, usmrtil ji, aniž by ji pak ochutnal. Jenže i to byl atypický projev, protože rys nebyl nikdy hladový.

Pozoruhodný vztah se vytvořil mezi kurážným mládětem a chovatelem. Rys respektoval v chovateli svého loveckého partnera, dokonce mu občas kavalírsky přepustil kořist. Ale vyžadoval za to spolupráci - nadhánění kořisti. Své třináctileté soužití s polokrotkým rysem jsem vylíčil v publikaci Život s karpatským rysem (Amlyn 1993). Cílem tohoto chovu nebylo ochočení rysa, ale poznání jeho způsobu vnímání. Samo ochočení, tedy podřízení šelmy člověku, nebývá velkým problémem, ale zároveň nepřináší valný užitek. Složité je potlačit lidskou potřebu nadřazenosti, a přitom se zvířeti nepodřídit. Šlo tedy o jeho smysl života, o to, jak si hájí svou existenci lovem, jak ji prožívá skrze hru, protože lov a hra spolu zpravidla souvisejí.

Zprvu jsem si neuvědomoval, že ona bezděčná situace, kdy byla obě mláďata chována ve společném výběhu a spolu vyrážela do přírody, je vlastně rozhodující. Kdybych se byl předčasně věnoval jen mláděti očividně silnějšímu a schopnějšímu, byl bych ho odsoudil k jakémusi položivotu. Společnost sourozence mu totiž poskytovala nejen příležitost ke hrám, ale i možnost nacvičovat si schopnosti a dovednosti potřebné k lovu. Hra mladých rysů měla významnou funkci pro jejich příští samostatný život. Nahrazovala jim do jisté míry matku, do jejíž role jsem se tu a tam dostával já sám: vytrvale jsem povzbuzoval sebevědomí mláďat. Užitek však z toho mělo jen silnější z nich, protože to slabší se zranilo a stalo se pak ještě bojácnější a závislejší. Ale i tak nemělo dlouhou chvíli, protože silnější sourozenec ho vytrvale provokoval ke hrám, při nichž slabší bratr postupně sehrával úlohu kořisti.

V sourozeneckých hrách si zejména bystřejší mládě nacvičovalo nesčetné jemné finesy nezbytné pro lov. Vrozený lovecký pud musí být neustále rozvíjen, aby si rys dokázal zajistit potravu. Není totiž štváč, jako třeba vlk, a musí volit jiný způsob lovu: plížením se nepozorovaně dostává ke kořisti, a pokud je tak neobratný, že ho kořist včas spatří, lov bývá ztracen. Než rys takovou obratnost získá, vyžaduje to spoustu času. Jakkoli mělo obratnější mládě dost příležitostí ke cvičení loveckých schopností, trvalo dlouho, než si ve volné přírodě ulovilo svého prvního zajíce.

"Zvířata tvoří bezprávnou, němou většinu naší planety, neschopnou přežít bez lidské podpory..."

Z našich zkušeností vyplynulo mimo jiné, že chovat mládě šelmy sólově znamená odsoudit je k nudě a k pochybné roli domestikovaného mazlíčka. Rys tak ztrácí smysl života a člověk zase možnost proniknout do tajemného světa zvířecí odlišnosti. Zoologové si tento problém uvědomují, a proto začali zkoumat život šelem ve volné přírodě pomocí telemetrické metody. Opatří šelmu obojkem s malou vysílačkou, která jim pak poskytuje informace o aktivitě rysa. Než se ale tato metoda uplatnila, například u šumavských rysů, trvalo to léta. Aby se rysí populace na Šumavě rozšířila, byl v roce 1981 v oblasti Stožce vypuštěn první rysí pár odchycený v Karpatech, který prodělal karanténu v ostravské ZOO. Dnes v šumavských lesích žije zhruba sto samostatných jedinců, v celé České republice stoupla rysí populace na 120-150 zvířat v Beskydech, Jeseníkách, Brdech a Labských pískovcích.

Někteří myslivci se rozhořčeně ptají - proč? Rys je koneckonců do určité míry potravním konkurentem člověka. Na ministerstvu životního prostředí se hromadí žádosti myslivců o povolení odstřelu rysa s hlavním argumentem, že rys decimuje srnčí zvěř. Člověk tu zjevně upřednostňuje svůj lovecký požitek a nesnášenlivost vůči "konkurentovi" vede k nepovoleným odstřelům. Spor mezi myslivci a ochranáři se vyhrocuje.

Ochranáři ovšem vnímají rysa jako součást našeho přírodního a kulturního dědictví. Dává-li stát miliony na záchranu stavebních památek, proč nešetří také nenahraditelné živé tvory? Známý zoolog prof. Zdeněk Veselovský po celá léta zpochybňuje jednostrannou osvětu: pokud by někdo mínil, že sochu svatého Václava vytvořil, dejme tomu, Leoš Janáček, společnost by ho patrně považovala za idiota. Tatáž společnost však nepovažuje za idiota toho, kdo míní, že tygr žije v Americe. Týká se tedy osvěta jen lidských výtvorů? A není významnější nebo přinejmenším stejně významné to, co vytvořila příroda - nenahraditelný život - oproti kamenným památkám? Vždyť ty koneckonců vždy někomu patří, kdežto divoká zvěř ve volné přírodě není ničí. Pokud šelmy páchají škody na domestikovaných zvířatech, stát s tím nechce nic mít. Ochranáři hájí práva přirozených lovců v přirozené přírodě proti nárokům krutého predátora - člověka. Predátor člověk neuznává práva přirozených predátorů - šelem. Nepřátelsky pohlíží na rysa, medvěda, vlka, jestřába, sokola, krahujce, orla či výra - a má odpor k jejich krutosti... Odpovídá však na tuto přirozenou "krutost" vlastní krutostí, touhou ovládnout bezděčnou krutost přírody. Pokouší se ji eliminovat, a dopouští se přitom trapných omylů.

Když spárkatá zvěř odvykne strachu z nebezpečí, degeneruje. Jen právě hrůza z nebezpečí ji udržuje ve střehu, který jí může zachovat život. Nebezpečí je sebezáchovným faktorem: kde chybí, život se mění ve vegetování. Šelmy jsou jednou ze záruk této bystré vůle k sebezáchově. Zvěř, která smí ve svém biotopu bezstarostně vegetovat, přichází o skvělý pud sebezáchovy. Nenapovídá to něco i o přirozenosti života lidského...?

"Všichni vědí, že před logikou lidského zásahu, který přivolává katastrofu dosud nevídaným způsobem, není úniku..."

Obhospodařovat přírodu předpokládá pokornou snahu o její pochopení. Znamená to i úsilí porozumět lovu a hře neochočitelných tvorů. Když člověk obdivuje neochočitelné zvíře, zajásá vskrytu i nad vlastní neochočitelností. Porozumí mechanismu podivuhodně spřízněnému se šelmami: jestliže se například pronásledovaná kořist nečekaně postaví na odpor, lovec ustrne v rozpacích - nudný je odpor tam, kde byla očekávána vzrušivá hra...

Zachytí však telemetrický obojek také jemná hnutí šelmí mysli? Umí snad zjistit, že pro šelmu je pohodlnější ulovit samičí zvěř nebo slabého samce? Myslivci si nejspíš neuvažují, že myslet je schopna i šelma. Ostatně, pozorování zvířat je problematizováno tím, že pozorovatel, byť třeba skrytý, působí na chování pozorovaného tvora. Vzniká otázka, zda nepohodlí telemetrického obojku též nějak neovlivňuje přirozené chování šelmy. Získáváme-li poznatky o pohybu a režimu šelmy, něco nám přesto může unikat...

Podle vyhlášky ministerstva zemědělství (134/96 Sb., § 5) může být rys u nás loven od 1. ledna do konce února, ale jen tehdy, povolí-li lov i ministerstvo životního prostředí, které chrání rysa celoročně. Dosud nebyla povolena žádná výjimka, a přesto je známo, že na Šumavě a v Jeseníkách padlo už více nelegálně zastřelených, upytlačených rysů...

Přítomnost rysa v revíru má negativní dopad především v době, kdy šelma osidluje nová území. Jakmile se obnoví rovnováha mezi šelmou a kořistí, začne převažovat vliv pozitivní. Stabilizovaná populace rysů pak příznivě ovlivňuje jednak zdravotní stav srnčí zvěře, jednak zvyšuje její ostražitost a plachost. Nazývá se to selekční a regulační funkce v přírodě. Pouhá přítomnost rysa v revíru nutí zvěř k větší smyslové a pohybové pohotovosti, udržuje ji v kondici a zneklidňováním a rozháněním stád nedovolí zvěři působit škody na lesních porostech. Ba dokonce, kde rys loví, tam prakticky mizí vzteklina, protože lišky a toulaví psi či kočky jsou v rysím jídelníčku na jednom z předních míst a - kupodivu - les nezná rysa postiženého vzteklinou. Na počátku osídlení, kdy je zvěř přítomností rysa "překvapena", může ovšem dojít k redukci srnčí zvěře o 30-50 %, v některých lokalitách možná i víc, a to je zřejmě hlavní příčinou oné nenávisti ze strany myslivců.

Pro zklidnění konfliktní situace navrhla skupina odborníků z Ústavu ekologie krajiny AV ČR v Brně a Správy Národního parku a CHKO Šumava způsob, jak rysa na našem území obhospodařovat. Území republiky by podle tohoto návrhu bylo rozděleno na několik oblastí. Na území národních parků a částečně i CHKO by byl rys přísně chráněn bez jakékoli redukce. V nechráněných podhůřích a vrchovinách by byl také chráněn, ale s možnými výjimkami - řízenou regulací ve zvláštních případech. V nížinné kulturní krajině by byla přítomnost rysa považována za nežádoucí. Návrh však dosud nenašel u myslivců valného pochopení. Přetrvává jejich obava, že rys postupně obsadí 70 % území republiky.

Přitom je prokazatelné, že například beskydská populace čítající 15-20 rysů se od doby, kdy sem migrovala v poválečných letech ze Slovenska, udržuje zhruba na stále stejném počtu. Také na Šumavě, kde byl rys uměle vysazen, zůstává počet jedinců stabilizován. Dvě šelmy v Brdech a pět v Labských pískovcích představují minimální ohrožení. Strach, že rysové začnou lovit zajíce v okolí Kladna či Pardubic, je tedy neopodstatněný.

"Rys u nás doplácí na vážné chyby v ekologické výchově veřejnosti. Koneckonců, v zemi s tradicemi Červené karkulky nemá ani zatoulaný vlk na růžích ustláno a v zoologických expozicích muzeí vykonávají děti, odchované pouze dobrodružnou literaturou, mstu ostrými noži na preparovaných medvědech..."

Podivné je, že odpor vůči rysovi neprojevují jen myslivci. Jistý druh podivné zloby vůči této nádherné šelmě naší přírody se objevuje i u některých návštěvníků zoologických zahrad. Jako chovatelé býváme častými svědky dráždění a provokování zvířat. Snad ještě podivnější je však to, že i mnozí chovatelé velkých kočkovitých šelem mají ke svým svěřencům vztah málem drezérský, přestože je známo, že specifická psychologie těchto koček vyžaduje maximální ohleduplnost. Kočkovité šelmy totiž na rozdíl od psů nesnášejí sebemenší nátlak.

Vynikající znalec kočkovitých šelem profesor Paul Leyhausen zdůrazňuje ve svých pracích, že chov těchto pozoruhodných zvířecích druhů musí být založen na bezvýhradném obdivu vůči nim. Předpokládá to maximální ohleduplnost: šelma nesmí být vystavována žádnému nadměrnému hluku, spěchu, či dokonce násilí. Chovatel nemůže mít nároky jen na šelmu, ale především na sebe, což je pro nedisciplinovaného moderního člověka značná obtíž. Stejně vzácná, jako schopnost obdivu, je "pasivita", jejíž skutečné jméno ovšem zní - kázeň. Dnešní člověk rád aktivně hlučí, spěchá, uplatňuje svou panovačnost. Tak orientovaný chovatel by ale neměl mít s kočkovitými šelmami co do činění - měl by se věnovat domácím zvířatům, nejlépe psům. Pravděpodobně totiž nedokáže ocenit hodnotu klidu, ticha a odlišnosti jiných bytostí. Sotva ho napadne, že se od zvířat může lecčemu přiučit - třeba právě prožívání tajemného jiného bytí a radosti ze sounáležitosti s přírodou...